Světovou premiérou skladby Gong. Sinfonietta č. 3 od Ladislava Kubíka pro mezzosoprán, smíšený sbor, orchestr a elektroniku na verše Reinera Marie Rilkeho koncert pokračoval. Po orchestrálním úvodu, který byl velmi temně lyricky zabarven, nastoupila v druhé části skladby polská zpěvačka Jadwiga Rappé.

Po každé deklamaci slova Gong - což je i název básně samotné - zazněly elektronikou zpracované gongy z  balkonu za diváky, což dodalo skladbě prostorovost a plasticitu. Kühnův smíšený sbor se přidal ve třetí části, která je na text Die Sonette an Orpheus. Když skladba dospěla do třetí částí, vycházelo z pódia řečiště energetického toku, které mne strhlo do světa podivné melancholie. Skladba je meditativní a dramatická zároveň, pro mne osobně byla nejsilnější z celého koncertu. Skladatel zvolil rozsáhlý instrumentář (včetně saxofonů), zpěvačka, sbor i orchestr podali nadprůměrný výkon. Kompozice je působivá, má tah a mne osobně příjemně překvapila.

Po přestávce proběhla česká premiéra skladby Casi un espejo para orquesta. Španělský skladatel Luis de Pablo zde pro symfonický orchestr připravil hudbu velmi náročnou. Založena je především na témbrech a střídání hbitých rytmicko-melodických tónových formulí napříč orchestrem. Kompozice se pohybuje na půdorysu tří částí, rychle střídá svižné momenty s místy, kde se skoro „nehýbe vzduch“. Nástrojové vstupy působí místy jako zlostné výkřiky. Autor ve druhé části hojně používá trylky napříč orchestrálními skupinami. Žel celek postrádá tah. Orchestr se s náročnou skladbou popral veskrze úspěšně.

Posledním kusem na pondělním programu byla česká premiéra kompozice Stanze pro baryton a tři mužské sbory od Luciana Beria (texty Paul Celan, Eduardo Sanguinetti, Alfred Brendel, Giorgio Caproni, Dan Pagis). Přítomnost německého barytonisty Dietricha Henschela, který zpíval i světovou premiéru skladby v roce 2004 v Paříži, byla nakonec opravdovou hudební událostí. Celá kompozice je veskrze témbrová, baryton se pohybuje nad sonicky znějícím orchestrem. Nálada skladby o pěti částech je zasmušilá, jednalo se bezesporu o nejzávažnější dílo večera. Věty jsou si ve své podstatě podobné, jako by zachycovaly vzducho-proudy a zároveň udržovaly neutuchající napětí.

Barytonista mne už od prvních tónů uchvátil krásou zpěvu a deklamací textu. Jeho sametově medová a zároveň znělá barva hlasu byla fascinující. Velmi výrazně též gestikuloval pravou rukou a dodával přednesu dramatického výrazu. Kompozice se mi zdá místy trochu přeplněná, instrumentálně komplikovaná a časově poměrně rozsáhlá, rozměr ovšem není na úkor působivosti. Nutno ještě dodat, že ke konci koncertu jsem se potýkal s chabnutím koncentrace.