A tempo revue

KULTURNÍ REVUE |

Hudební fórum s Ludmilou Vrkočovou. Český rozhlas 3 Vltava, 37. týden

Radim Bednařík 16.9.2008

Ve druhém zářijovém týdnu věnovala autorka Hudebního fóra Ludmila Vrkočová pořady pedagogům Katedry skladby brněnské JAMU.

Alois Piňos	Alois Piňos (1925-2008) spolu se svými kolegy a přáteli (Josef Berg, Miloslav Ištvan, Jan Novák a Zdeněk Pololáník) vytvořil tzv. „Skupinu A“, která až do svého faktického zákazu plnila funkci propagátora Nové hudby a přinášela do Brna nejnovější kompoziční trendy z Evropy. Alois Piňos, patřící do skupiny skladatelů s výraznou převahou racionality v kompozičním procesu, byl zřejmě proto také velkým propagátorem a plodným autorem elektroakustické a multimediální tvorby. V Hudebním fóru jsme vyslechli *Serenádu pro Brno Brass Band, těleso řízené dirigentem a skladatelem Evženem Zámečníkem. Tato trochu netypická kompozice, formově vystavěná jako velká třídílná forma s návratem, uvádějící krajní díly v neoklasicistním vyznění (snad by se daly nazvat jako intrády) a klidnou, až elegickou střední část strohé melodiky i výrazu. (Pozn. red. Alois Piňos zemřel po dlouhé nemoci 19. září v Brně)*.
Naopak jako zcela „piňosovskou“ pustila autorka pořadu skladbu pro bicí nástroje *Music of the hope* (v provedení souboru Dama-Dama). Bicí nástroje od začátku představují motorickou složku k níž se přidává elektronická stopa a občasné výkřiky hráčů – hudba působí až jakousi mystikou starověkých obřadů. Skladba mne přivedla téměř k meditačnímu způsobu vnímání hudebního času a do reality jsem se vrátil teprve při návratu plochy bicích nástrojů, tentokrát metalofonů. Zdá se mi, že „živá“ složka vyznívá lépe. Snad je to dáno i tónovým výběrem některých elektroakustických partií, který působil poněkud „pionýrsky a vyčerpaně“. Naopak závěr skladby přinesl osvěžující, mně blízký typ hudby a probudil zpět již trochu ochablou koncentraci. Poslední ukázkou byla skladba *Thanks of every day* pro saxofonové kvarteto z letošního roku. Standardní kompozice s vytříbeným hudebním, dosti libozvučným materiálem a poměrně zajímavou melodikou mě přesto příliš nezaujala.

Alois Piňos

Alois Piňos (1925-2008) spolu se svými kolegy a přáteli (Josef Berg, Miloslav Ištvan, Jan Novák a Zdeněk Pololáník) vytvořil tzv. „Skupinu A“, která až do svého faktického zákazu plnila funkci propagátora Nové hudby a přinášela do Brna nejnovější kompoziční trendy z Evropy. Alois Piňos, patřící do skupiny skladatelů s výraznou převahou racionality v kompozičním procesu, byl zřejmě proto také velkým propagátorem a plodným autorem elektroakustické a multimediální tvorby. V Hudebním fóru jsme vyslechli Serenádu pro Brno Brass Band, těleso řízené dirigentem a skladatelem Evženem Zámečníkem. Tato trochu netypická kompozice, formově vystavěná jako velká třídílná forma s návratem, uvádějící krajní díly v neoklasicistním vyznění (snad by se daly nazvat jako intrády) a klidnou, až elegickou střední část strohé melodiky i výrazu.
(Pozn. red. Alois Piňos zemřel po dlouhé nemoci 19. září v Brně).

Naopak jako zcela „piňosovskou“ pustila autorka pořadu skladbu pro bicí nástroje Music of the hope (v provedení souboru Dama-Dama). Bicí nástroje od začátku představují motorickou složku k níž se přidává elektronická stopa a občasné výkřiky hráčů – hudba působí až jakousi mystikou starověkých obřadů. Skladba mne přivedla téměř k meditačnímu způsobu vnímání hudebního času a do reality jsem se vrátil teprve při návratu plochy bicích nástrojů, tentokrát metalofonů. Zdá se mi, že „živá“ složka vyznívá lépe. Snad je to dáno i tónovým výběrem některých elektroakustických partií, který působil poněkud „pionýrsky a vyčerpaně“. Naopak závěr skladby přinesl osvěžující, mně blízký typ hudby a probudil zpět již trochu ochablou koncentraci. Poslední ukázkou byla skladba Thanks of every day pro saxofonové kvarteto z letošního roku. Standardní kompozice s vytříbeným hudebním, dosti libozvučným materiálem a poměrně zajímavou melodikou mě přesto příliš nezaujala.

Dalším představeným skladatelem byl Ctirad Kohoutek (*1929). Vybraná kompozice Winter silences pro Brno Brass Band, stejně jako Piňosova Serenáda a Thanks of every day překvapuje až na výjimky (např. ve střední živé a rytmicky složité části – která navíc působí trochu násilně) převahou střídmého hudebního materiálu. I zde napětí ve skladbě vyvolávají hlavně nemelodické bicí nástroje.

Ctirad Kohoutek

Ukázka ze sborového díla *Zahrádka* představila dalšího pedagoga kompozice Zdeňka Zouhara (1927). Skladatel velmi tradičního založení svou hudbou zcela prozrazuje zásadní vliv a obdiv k dílu Bohuslavu Martinů. Ukázka z opery Proměna* byla vzhledem k její fragmentárnosti nedostačující a moc jsem nepochopil o co jde. Zato *Variace na téma Bohuslava Martinů* z roku 1979 zazněly celé a spíše bych skladbu přisoudil právě Bohuslavu Martinů – ovšem bez jeho tvůrčí progrese. Chce se mi říci: „Hezká hudba, snad ale ani není možné, že byla napsána až v roce mého narození.“
Do zcela jiného hudebního světa nás svou tvorbou přenesl jiný pedagog téže katedry skladby. Byl jím Miloslav Ištvan (1928-1990), u nějž jsme si 2. září připomněli 80. výročí jeho narození – žel v médiích spíše nepřipomněli! Ne zcela jsem pochopil, proč autorka Hudebního fóra věnovala společný pořad ve dvou dnech tak rozdílným tvůrčím individualitám. Miloslav Ištvan, člen „Skupiny A“ se vědomě přihlásil k proudu autorů využívajících podnětů Nové hudby, ale také folklorismu, díla Bély Bartóka a Leoše Janáčka, mimoevropské, zejména africké etnické hudby, rocku, blues a také renesančních postupů.	Miloslav Ištvan
Bylo proto nabíledni nějaké spojení či propojení všech těchto impulsů. Ištvan se k tomu dopracoval vlastní skladebnou metodou, kterou teoreticky zformuloval ve spise Metoda montáže izolovaných prvků v hudbě. Záměrem je pomocí metody montáže a podle vlastních uměleckých kritérií vytvářet přirozený a homogenní celek, přitom z velmi rozdílného hudebního materiálu. To se ostatně Ludmile Vrkočové podařilo představit skladbami *Shakespearovské variace* (v podání Filharmonie B. Martinů), *Canzona* pro altovou flétnu, angl. roh, cello a klavír a *Mikrosvěty mého města* pro hoboj, klarinet a dvě violy (výborné provedení Ensemble MONDSCHEIN). Každá skladba používá osobitý hudební materiál – složité seriální poly-kinetické struktury nebo naopak prosté, nezřídka tonální, či diatonicky zabarvené mody. V případě Canzony téměř většinou konsonantní, a přesto mě napadá: „Krásná hudba, příjemně znějící, která mě ovšem neudivuje rokem svého vzniku.“ Obdivuhodnou byla i vysoká míra závažnosti všech uvedených Ištvanových skladeb. Společný pořad dvou rozdílných autorů Ludmila Vrkočová zakončila dílem *Musica giocosa* (1980) Zdeňka Zouhara, zřejmě něco mezi post-neoklasicismem a neoromantismem. Použité termíny vůbec nepovažuji za důležité a o skladbě platí to, co jsem již napsal k těm předchozím. Jmenovatelem obou skladatelů je tak paradoxně jen jméno Bohuslava Martinů – pro Zouhara jako zásadní vliv tvorby, pro Ištvana uvedení díla orchestrem nesoucí mistrovo jméno.

Ukázka ze sborového díla Zahrádka představila dalšího pedagoga kompozice Zdeňka Zouhara (*1927). Skladatel velmi tradičního založení svou hudbou zcela prozrazuje zásadní vliv a obdiv k dílu Bohuslavu Martinů. Ukázka z opery Proměna byla vzhledem k její fragmentárnosti nedostačující a moc jsem nepochopil o co jde. Zato Variace na téma Bohuslava Martinů z roku 1979 zazněly celé a spíše bych skladbu přisoudil právě Bohuslavu Martinů – ovšem bez jeho tvůrčí progrese. Chce se mi říci: „Hezká hudba, snad ale ani není možné, že byla napsána až v roce mého narození.“

Do zcela jiného hudebního světa nás svou tvorbou přenesl jiný pedagog téže katedry skladby. Byl jím Miloslav Ištvan (1928-1990), u nějž jsme si 2. září připomněli 80. výročí jeho narození – žel v médiích spíše nepřipomněli! Ne zcela jsem pochopil, proč autorka Hudebního fóra věnovala společný pořad ve dvou dnech tak rozdílným tvůrčím individualitám. Miloslav Ištvan, člen „Skupiny A“ se vědomě přihlásil k proudu autorů využívajících podnětů Nové hudby, ale také folklorismu, díla Bély Bartóka a Leoše Janáčka, mimoevropské, zejména africké etnické hudby, rocku, blues a také renesančních postupů.

Miloslav Ištvan

Bylo proto nabíledni nějaké spojení či propojení všech těchto impulsů. Ištvan se k tomu dopracoval vlastní skladebnou metodou, kterou teoreticky zformuloval ve spise Metoda montáže izolovaných prvků v hudbě. Záměrem je pomocí metody montáže a podle vlastních uměleckých kritérií vytvářet přirozený a homogenní celek, přitom z velmi rozdílného hudebního materiálu. To se ostatně Ludmile Vrkočové podařilo představit skladbami Shakespearovské variace (v podání Filharmonie B. Martinů), Canzona pro altovou flétnu, angl. roh, cello a klavír a Mikrosvěty mého města pro hoboj, klarinet a dvě violy (výborné provedení Ensemble MONDSCHEIN). Každá skladba používá osobitý hudební materiál – složité seriální poly-kinetické struktury nebo naopak prosté, nezřídka tonální, či diatonicky zabarvené mody. V případě Canzony téměř většinou konsonantní, a přesto mě napadá: „Krásná hudba, příjemně znějící, která mě ovšem neudivuje rokem svého vzniku.“ Obdivuhodnou byla i vysoká míra závažnosti všech uvedených Ištvanových skladeb.

Společný pořad dvou rozdílných autorů Ludmila Vrkočová zakončila dílem Musica giocosa (1980) Zdeňka Zouhara, zřejmě něco mezi post-neoklasicismem a neoromantismem. Použité termíny vůbec nepovažuji za důležité a o skladbě platí to, co jsem již napsal k těm předchozím. Jmenovatelem obou skladatelů je tak paradoxně jen jméno Bohuslava Martinů – pro Zouhara jako zásadní vliv tvorby, pro Ištvana uvedení díla orchestrem nesoucí mistrovo jméno.

Skladby stále činných pedagogů Arnošta Parsche (*1936) a Ivo Medka (*1956), které do svého cyklu Ludmila Vrkočová zařadila, patří k dobrým a standardním výkonům. U Arnošta Parsche převládá intuitivní stránka kompozice - občas se mi zdálo, že s vlivem na formu. Například u skladby Tichá krajina jsem byl trochu dezorientován a musel jsem si souvislosti hodně domýšlet, zatímco Ivo Medek svou (snad přílišnou) racionalitou, způsobil pravý opak. Forma držela trochu monotónní hudební obsah.

Arnošt Parsch

Ivo Medek

Mimořádně dobře však hodnotím Parschovo komorní dílo Úbočí hory Monten Sait pro velmi netradiční využití tradičního materiálu s převahou houslového partu a tom-tomů, v něčem lehce připomínající Stravinského Příběh vojáka, ovšem velmi osobitě a naprosto autonomně. Kompozice vyznívá jako syntéza obou hlavních skladatelových stylových orientací; vliv prvků Nové hudby a použití folklórního materiálu.